Bohemian aneb jak se čarodějka nestala madonou.
Neřiditelná střela zdejšího rock&popu Jana Kratochvílová, takto též Jana Pope, Z Goodess, Heretyka či Uriel, dostala prý své křestní jméno podle Janinky z Karafiátových Broučků. Leč sudičky, které se čtvrtý den nového roku 1953 rytmicky zmítaly nad gottwaldovskou (dnes zlínskou) kolébkou, jí daly do vínku nepokoj hadího klubka, ještěrčí zvědavost a vlastnost nad jiné krásnou i nebezpečnou: neovladatelnost, ze které by se (snad prastrýc z maminčiny strany) spisovatel Alois Jirásek nejspíš zbláznil.

Absolventku pražského gymnázia, nešťastnou houslistku Lidové školy umění a naopak nadšenou frekventantku lekcí stepu a jazz dance u proslulého Franka Towena jsem tehdy ještě neznal. Na první setkání jsem si počkal až do roku 1976, kdy se pokoušela v Jazz Q Martina Kratochvíla nahradit „odejitou“ Britku Joan Dugganovou – jistě netušila, že za pár let ji stihne podobný „vyhazov“ z Československé socialistické republiky, prý už navždy. Když si své odzpívala s Country Beatem(!), Lauferem, Hannigem a Janečkem, začal jsem Janu vnímat nejen jako velmi osobitou zpěvačku už své vlastní kapely Motor (1979), ale také jako málem inventář tehdejší noční Prahy, tedy hlavně Reduty a Vagonu, po půlnoci pak Parnasu a k ránu proslulého Junior klubu. Tak z téhle čarodějnice už nikdo poslušnou pop hvězdu neudělá, napadlo mne tehdy – a vlastně jsem trochu měl a trochu neměl pravdu. Její nový band Heval (s kytaristy Františkem Kotvou, Zdeňkem Juračkou, baskytaristou Plechem a především bubeníkem Pavlem Trnavským se pionýrským způsobem pokoušel přenést podmanivý rytmus a vzdorné ideje jamajského reggae do husákovského Československa. Dlužno poznamenat, že jejich strhující vystoupení, společně s koncerty Pražského výběru (kde tehdy bušil do bubnů její budoucí, nejspíš už doživotní partner Jiří Hrubeš) a hodně rozjetého Žlutého psa či jedinečných Etc… dávaly naději, že by po ztuhlých sedmdesátých letech zase mohla nastat nějaká legrace. Toto krásné zdání trvalo jen velmi krátce: v prvních letech osmé dekády nejprve skončil Mišík, pak Výběr a nakonec i Hejma. Jana Kratochvílová (tehdy už si říkala Pope) v roce 1983 s Pavlem Trnavským na zkušenou do Irska, na jakýsi festival s písničkou Telefon. Třetí místo a mizerné počasí přinutilo pár vrátit se do Londýna, kde se z mnoha dobrých důvodů rozhodli nevrátit se do Československa.

Nažhavená a velmi charismatická zpěvačka se jak s uděláním tehdy hodila do marketingových plánů obřího a také velmi respektovaného vydavatelství Polydor. Šéfové si tehdy umínili „vyrobit“ evropskou Madonnu. Inu, nápad to nebyl špatný, alespoň ne z hlediska showbusinessu, ale svéhlavost, s níž Kratochvílová, Trnavský i čerstvě přibyvší emigrant Jiří Hrubeš trvali při nahrávání alba na svém, polydorské „majory“občas rozlítila. A ani znamenitý producent Martin Rushent (mj. T. Rex, Joy Division, Human League) s těmito tlaky z obou stran nic nesvedl. Když se pak v roce 1985 navíc část vedení společnosti obměnila (prý tehdy ze své stáje vyštvali i Bee Gees), chystané album s názvem Bohemian se stalo pastí. Kratochvílová byla vázaná kontraktem, ale Polydor desku odmítl vydat (prý se pár kopií prodalo v Německu). Nadějný český výsadek v Británii sbalil kufry, Jana, Pavel a George (Hrubeš) opustili luxusní vilu se služebnictvem. Jako by se tehdy v Janě Kratochvílové cosi zlomilo: začala se zabývat jógou, meditací, alternativní léčnou, vegánstvím – a když se věnovala hudbě, halila svou nejistotu do mystických frází, silácké emigrantské řeči pak zkraje devadesátých let byly pro mnohé z nás rozčarováním.

Leč zde tedy konečně máme materiál, jímž před dvaadvaceti lety chtěla Jana Kratochvílová dokázat, že není jen pouhou Material Girl, leč svébytnou a originální zpěvačkou s českými (resp. moravskými) kořeny a záviděníhodným espritem.
Vojtěch Lindaur, Beatová rozhledna (newsletter Rádia Beat), 10.10.2007