Zvykli jsme si čas od času konstatovat, že naše společnost morálně degeneruje. Míníme to jako povzdech nad něčím, co je mimo nás, co nám sice vadí, ale nic s tím nenaděláme. V prezidentských volbách jsme si dokázali opak. Jako národ jsme měli volbu ve vlastních rukou - a zvolili jsme největšího šmejda v dějinách téhle země. Někdo může namítat, že jsme to nevěděli. Že se začal vybarvovat až po volbách. Až když nám předvedl pár svých geniálních šachových kombinací: rozvrácení vlády pomocí vykonstruovaného obvinění premiéra (možná trochu menšího šmejda, ale mnohem mizernějšího šachisty) z něčeho, co sám praktikuje v míře mnohem obludnější. Faktické převzetí moci jmenováním loutkové vlády, která už čtyři měsíce vládne bez jakéhokoli mandátu. Kreativní postupy při trestání neposlušných. Odměňování kamarádů/přisluhovačů posty ve vládě a v diplomacii a státními vyznamenáními. Prostě doslovné a důsledné naplňování hesla: stát jsme my.
Blbost. Věděli jsme dobře, koho volíme. Měli jsme ho na očích dost dlouho, abychom poznali jeho chorobnou touhu po moci, pro kterou je ochoten obětovat cokoli. Včetně morálního kreditu celé země, o přidušené ekonomice nemluvě.
Věděli jsme, jak neprůhledně byla financována jeho prezidentská kampaň. Věděli jsme, že během kampaně opakovaně lhal a pomlouval svého protikandidáta Karla Schwarzenberga. Přesto jsme ho zvolili. Jak se zdá, lhaní, pomlouvání, podvádění, pletichaření, to jsou hodnoty, kterých si my Češi ceníme nejvíce. O mnoho více náš prezident nenabízí, a my od něj ani víc nečekáme.
Polovina z nás si může říct: já jsem Zemana nevolil, já jsem z obliga. Zase blbost. Všichni se podílíme na atmosféře, která ve společnosti panuje. Všichni máme možnost ovlivnit smýšlení lidí kolem sebe. Ne všichni tak činíme. Já sám jsem Zemana nevolil. Ale nebyl jsem schopen přesvědčit svou matku, aby ho nevolila. Měl jsem se víc snažit, měl jsem o tom mluvit s více lidmi. Měl jsem o tom psát. Dělám to teď, už pozdě, mému svědomí to neulehčí, ale snad mohu doufat v malé poučení do budoucna.
Naštěstí máme i jiné osobnosti, reprezentující méně zvrhlé hodnoty. Nesmírně si vážím Vladimíra Mišíka, který ve vší slušnosti(jak je jeho zvykem) odmítl převzít od Zemana státní vyznamenání. Upřímně řečeno, představa, jak si můj rockový idol potřásá rukou se Zemanem po boku senilní Jiřinky Bohdalové a anabolickými steroidy zdevastované Jarmilky Kratochvílové (o politických prostitutech nemluvě), mi připadá naprosto děsivá. Díky Vladimíre, žes nezklamal. Lidé jako jsi Ty nám dávají naději, že snad tento národ není ještě definitivně zatracen. Já zase někdy přijdu na koncert.