Přestože Marsyas už nějaký ten pátek nehraje, či naopak proto, že se poslední dobou blýská na lepší časy, má tahle muzika u nás pořád docela velké fanouškovské zázemí. Čekal jsem tedy, když Oskar Petr ohlásil koncert na oslavu 60. narozenin, navíc s hvězdnými hosty, že scéna Paláce Akropolis bude praskat ve švech. Možná to trochu podcenil, říkal jsem si , možná to měl udělat někde na fotbalovém stadiónu, aby se tam všichni nadšení fanouškové Marsyas vešli. Raději jsem si zavolal do předprodeje týden předem, jestli ještě jsou k mání lístky. Trochu mě zarazilo, když mě slečna ujistila, že nemusím lístky kupovat předem, že určitě budou k mání i v den koncertu. Ale pořád jsem si říkal, nojo, hudební fanoušci jsou líní, všichni půjdou na koncert bez lístku a pak bude u pokladny pěkná tlačenice. Raději jsem vyrazil o hodinu dřív, aby se na mě dostalo. Definitivně jsem vystřízlivěl až na místě. Opravdu nebyl problém se na koncert dostat, počet platících návštěvníků odhaduji asi na 20, plus dvakrát tolik neplatících. V době, kdy se CD nekupují, ale stahují z netu, nechápu, z čeho u nás muzikanti žijí.
  Nicméně tohle bylo jediné významné mínus celého koncertu, jinak jen samá pozitiva...
  Začátek patřil Martinu Kratochvílovi a jeho Jazz Q. Kdo zná komorně znějící alba, která Kratochvíl nahrával v 70.-90. letech, asi by nepoznal, že tohle je stejný Kratochvíl (a pravda, nikoli stejný Jazz Q - takový "Vajco" Déczi si v 80. letech ještě hrával za bicími na schovávanou). Za tvrdý zvuk se šlapající rytmikou by byl od pravověrného rockera určitě palec nahoru, zato útlocitný jazzman by možná nevydržel do konce první skladby. Zahráli dva instrumentální kousky, pak přišel Oskar Petr a zavzpomínal na své jazzrockové období a bylo vidět, že tahle poloha ho pořád baví, stejně jako ty ostatní, předchozí i následující.

  Následoval komornější blok, Oskar s kytarou ve dvojici s houslistou Jirkou Vopavou (jinak členem bluegrassového Copu). Jirka po chvilce střídá housle za mandolínu a Oskar ohlašuje dalšího hosta do party, houslistku Helén. Co tahle divoženka předvádí za pohybové kreace, je až neuvěřitelné. Jak to, že při tom ještě stíhá hrát na housle? Kdo ji neviděl v akci, tak pro představu: vypadá to asi jako Honza Hrubý, natočený na video ve svých nejlepších letech v kurzu břišního tance, následně přehráno dvojnásobnou rychlostí.

  A je tu další střih, Oskar představuje dle vlastních slov zvláště milého hosta, zpěvačku Anetu Langerovou. Aneta sem sice žánrově úplně nezapadá, ale dvě Oskarovy písničky (samozřejmě jednou z nich jsou Hříšná těla, křídla motýlí), které zazpívala s doprovodem elektrického piána a vlastní španělky, ani jednomu z nich určitě ostudu neudělaly.

  Po Anetě nastupuje Kalandra Memory Band, hosté očekávaní a vřele vítaní, vzhledem k tomu, že s Oskarem a Zuzanou už nějakou dobu brázdí česká pódia s repertoárem Marsyasu. Na chvilku se k nim přidává další host, americký zpěvák a kytarista Vinnie James.

  Oskar pak ohlašuje hvězdu večera: Zuzanu Michnovou. Teď jsou konečně na pódiu dvě třetiny původního Marsyasu, a s lídrem KMB Mírou Kuželkou, který má podobnou barvu hlasu jako Petr Kalandra, je to asi přesně to, kvůli čemu tady dneska je většina z těch dvaceti platících návštěvníků.

  Po pár hitech Marsyasu pak tato sestava vyklízí prostor, i když Oskar dává najevo, že nikoli definitivně, a zároveň uvádí dalšího hvězdného hosta: Davida Kollera s Lucií. David dává dvě skladby, Chci zas v tobě spát společně s ním zpívá publikum, podobně jako předtím s Oskarem a Zuzanou ty největší hity Marsyas. Ani jsem nevěděl, že i tuhle má na svědomí Oskar Petr.

  Na scénu se vracejí někteří z dříve účinkujících, nyní však v barvách nového "Oskar Bandu" (jak sám Oskar Petr okomentoval, ještě pro skupinu nestihli vymyslet jméno). Z Lucie tu zůstal kytarista Marek Minárik, za bicími znovu usedl Vajco Déczi, notebook s midi klávesnicí si přinesl další skvělý americký hudebník Brian Charette. Hrají pár věcí z nového alba a zní to dobře.
  Večirek spěje pomalu ale nezadržitelně ke svému vyvrcholení. Vracejí se členové Kalandra Memory Bandu a Oskar ohlašuje posledního hosta, nejvýznamnějšího z významných: Michaela Kocába. Michael složil hold Oskarově hlasovému fondu (ano, opravdu se zdá, že s přibývajícími roky jeho hlas zraje jako víno). Z přistaveného zmrzlinového vozíku pak vylovil láhev šampaňského a skleničky, nalil všem přítomným a pronesl přípitek. A poté usedl za klávesy a jako kdysi společně zahráli Zmrzlináře, jednu z Oskarových perel z prvního alba Marsyas.

  A to byla definitivní tečka za skvělým koncertem. Ještě dlužno podotknout, že průvodní slovo obstaral Vojtěch Lindaur z poněkud nezvyklé pozice na postranním balkónu, takže byl pro většinu posluchačů neviditelný. Slovo bylo samozřejmě fundované, jak jsme u Vojtěcha zvyklí, nicméně zrovna v tomto případě si skoro troufám tvrdit, že kdyby nebylo, lépe by bylo. Možná by se místo něho byla bývala stihla jedna písnička navíc. Třeba Zuzanin oblíbený Záliv Žár.