Bylo by nošením dříví do lesa vykládat, jakou je Máma Bubo novovlnnou, undergroundovou a nevím jakou legendou. Fanoušcí to vědí. Také vědí, že jejich prežská vystoupení jsou řídká jak noty na buben. Kdy by namítl, že Zdeněk Duroň hraje bez not, má recht – a dost jasnou představu o frekvenci jejich koncertů. Asi proto se sešlo posluchačů víc, než sama kapela čekala. V průběhu vystoupení bylo v sále dost těsno, a možná i proto skvělá atmosféra. Není divu, že poté, co kapela přehrála svůj klasický repertoár z psychedelického období (ano, pánové a dámy, nenechte se mýlit novovlnnými nálepkami, tohle byla čirá psychedelie, téměř žádné reggae kudrlinky ani novoromantické klávesy, ale ryzí rokenrolově-psychedelické běsnění), fanoušci ji nechtěli pustit z pódia. Karel Babuljak se omluvil, že opravdu musí odejít, a protože se zbytku kapely sželelo fanoušků, kteří evidentně nepovažovali večer za skončený, pokračovali v improvizované sestavě s Matouškovou osmnáctiletou dcerou Anežkou za mikrofonem. Počáteční jazzrockové improvizace trochu zklidnily atmosféru (ovšem Anežčin ječák se postaral, abychom zůstali bdělí a pozorní). Následujících několik skladeb od Beatles ji pak znovu rozžhavily do běla. To nebyla nostalgická vzpomínka na kytarový bigbeat šedesátých let, to byla skoro metalová smršť. Z publika zazněla trefná glosa:“ Takhle nějak to mělo správně znít!“ Ovšem pro mne byla vrcholem večera skladba Bobbyho Hebba Sunny, u nás kdysi populární v diskotékové verzi skupiny Boney M. Slyšel jsem ji v podání leckoho, od zmíněných Boney M., přes Hebbův originál z roku 1966, ale taky od Cher nebo Stevie Wondera, a bral jsem ji jako jeden z těch šikovně napsaných amerických soulových hitů, kterých jsou stovky a je těžké je vzájemně odlišit. Až to slyším od Mámy Bubo, zahrané bez jediné zkoušky v improvizované sestavě s osmnáctiletým děvčetem (pravda, studentkou operního zpěvu, jak konstatuje hrdý otec), a říkám si, to je ale pecka! Abych nepěl jen samou chválu, jedna věc mě trochu mrzela. Vystřelený oko je docela příjemná malá hospůdka, ale na takhle hlasitou produkci není akusticky stavěná. Nejen kvůli malému prostoru, ale i pro svůj členitý tvar („do L a ještě trochu za roh“). Nejsem odborník na akustiku, ale mám určité tušení, co ty zvukové vlny musely vyvádět, než se nám dostaly do uší – jak se tam odrážely, lámaly, vrstvily, vracely po několika odrazech zpátky do mikrofonů a vazbily. Chvílemi to vyžadovalo velké soustředění, aby posluchač rozlišil skutečnou hlasovou linku od disharmonického balastu, který rozrezonoval membrány reproduktorů (a potažmo naše ušní bubínky) téměř k prasknutí. Nicméně technické nedostatky nemohly ovlivnit skvělou atmosféru a nezbývá, než Mámě Bubo pogratulovat ke skvělému výkonu a popřát hodně elánu do dalších vystoupení, na která se už teď jejich fanoušci určitě těší. Fotografie z koncertu jsou k dispozici ZDE: