Jan Václav Antonín Stamic

datum narození: 19.06.1717
datum úmrtí: 27.03.1757
místo narození: Německý Brod
místo úmrtí: Mannheim

vynikající český skladatel a houslista světového významu. Díky svému novátorskému přístupu předešel dobu a stal se spolutvůrcem nově vznikajího klasicistního hudebního slohu. Barvitost jeho hudby, svěží a odvážné nápady obdivoval i Wolfgang Amadeus Mozart. Byl považován též za nejlepšího dirigenta své doby. Zpočátku se proslavil převážně jako houslový virtuóz. Založil tzv. "mannheimskou školu", z níž vyšli další významní skladatelé klasicismu.

Rodina Stamiců pocházela ze slovinského Mariboru. Do Čech přišel skladatelův děd a počátkem 60. let 17. století se usadil v Pardubicích. Skladatelův otec byl prvním profesionálním hudebníkem slavného muzikantského rodu Stamiců. Byl varhaníkem, regenschorim a učitelem při děkanském kostele v Německém Brodě (od r. 1945 Havlíčkův Brod). Jan Václav Stamic byl prvním z jeho jedenácti dětí. Otec brzy rozpoznal synovo nadání a ujal se jeho hudební výchovy. Další hudební vzdělání si prohloubil v letech 1728-34 při studiích na jezuitském gymnáziu v Jihlavě. V roce 1735 byl Stamic zapsán v Praze na univerzitě. Vystudoval první ročník filozofie, ale středem jeho života byla hudba. Patrně roku 1741 za bavorského vpádu do Prahy odešel do Německa, kde nalezl uplatnění v kapele falcbavorského kurfiřta. V roce 1742 oslnil jako houslový virtuóz na koncertě konaném u příležitosti císařské korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1744 se oženil, o rok později se mu narodil syn Karel Filip (1745-1801), v roce 1750 navštívil rodné město, kde se mu narodil další syn Antonín a v roce 1754 syn Jan Antonín. Celkem měl 5 dětí.
V dějinách hudby je J. V. Stamic spojen především s Mannheimem. Roku 1745 se stává prvním houslistou a dirigentem mannheimského orchestru ve službách kurfiřta Karla Theodora. Soustřeďuje okolo sebe řadu vynikajících hudebníků a brzy mannheimský orchestr získává evropskou pověst. Stamic jej dovádí dosud neslýchanému mistrovství v letech 1754-55. Současně sám píše vynikající symfonická díla. V době, kdy Bachem a Händlem vrcholilo baroko, dokázal Stamic ve svých vrcholných dílech stmelit nové slohové prvky, které se už před tím rozptýleně objevovaly v dílech italských, vídeňských, německých a starších českých skladatelů, v nový umělecký tvar. Jan Václav Stamic umírá ve čtyřiceti letech v Mannheimu a přenechává svůj odkaz synům Karlovi a Antonínovi, kteří tradici nesli dál. Ačkoli (především v případě Karla) docílili srovnatelného věhlasu ve své době, historického významu svého otce nedosáhli.

Stamicův skladatelský přínos byl mnohostranný. Syntéza, dynamika a výrazový kontrast se stávají důležitými stavebními prvky jeho práce. Tyto vlastnosti byly určující pro nový způsob orchestrální hry. Proto se jeho mohutná crescenda a působivá decrescenda stala neodmyslitelnou součástí kompozičního stylu. Rozvíjený princip kontrastu, tematického konfliktu dvou hudebně rovnocenných, ale výrazem silně protikladných hudebních myšlenek, pak umožnil vývoj sonátové formy jako dosud nejvyspělejšího skladebného útvaru instrumentální hudby. Proti baroknímu ideálu „jedné nálady", výrazové jednolitosti hudební věty, postavil Stamic v prvních větách svých symfonií a orchestrálních trií nový ideál dramatického konfliktu v hudbě. Stamicův smysl pro kompozici celku a spontánnost výrazu byly též příčinou vzniku nové formy orchestrální symfonie (do třívětého schematu dodal menuet a tím dotvořil čtyřvětou cyklickou sonátovou formu skladby). Nové schéma mělo poté následující rysy: první věta byla dynamická, druhá zamyšlená, třetí tvořil zmíněný menuet, poslední pak byla myšlenkovým a kompozičním shrnutím skladby. Podobně jako ostatní jeho čeští současníci přenesl Stamic tento kompoziční princip do umělecké hudby z lidové praxe. Charakteristickým stylovým znakem jeho vrcholných orchestrálních děl se tedy stalo rozrušení dosud jednotvárného metrického členění skladby asymetrickými dynamickými, melodickými i harmonickými akcenty všeho druhu. Tak se akcent postupně proměnil z původně jen smyslového efektu v důležitý formotvorný, syntaktický prvek. Lidové kořeny Stamicova umění prozrazuje i výrazné použití dechových nástrojů, hlavně lesních rohů, jimiž obvykle v menuetovém triu připadla sólová úloha. Nově používá též klarinetu, čímž předjímá Mozartovu orchestraci. Mannheimský orchestr měl za Stamicova vedení už čtyři hráče na lesní roh a je příznačné, že všichni byli českého původu, přičemž tři z nich pocházeli z pražského muzikantského rodu Živných. Velký krok vpřed učinil Stamic ve stylovém vývoji také tím, že opustil starý způsob generálbasové hry, který už jeho způsobu tematické práce nevyhovoval. Basový hlas jeho skladeb už netvoří pouhou harmonickou základnu, ale samostatně se podílí na tematické práci a můlže mít i roli hlasu prvního.
Jan Václav Stamic napsal asi 74 symfonií (z nichž se dochovalo 58), přes stovku triových a ostatních sonát, 14 houslových a 11 flétnových koncertů, koncerty pro klarinet, trubku, 10 orchestrálních trií, kvartety apod. Komponoval i skladby duchovní (mše, árie, litanie).

Dílo: (Vybraná díla)

• Missa solemnis pro sóla, sbor a orchestr
• Mše D-dur
• Symfonie D-dur
• Symfonie As-dur
• Symfonie avec clarinets et cors de chasse (Symfonie s klarinety a loveckými rohy)
• Six sonates choisies pour le clavecin avec un violon (6 sonát pro clavecin a housle)
• Six sonates choisies pour violon et basse (6 sonát pro housle a bas)
• Koncert pro klarinet a smyčcový orchestr
• Koncert pro trubku D-dur
• Concerts pour violon et orchestre (Koncerty pro housle a orchestr)
• Six trios pour deux violons et basse (6 trií pro dvoje housle a bas)
• Six sonates a trois parties concertantes (6 sonát o třech koncertantních částech)
• Tria č.1-3 (C, A a F-dur)
• Litaniae Lauretanae C-dur pro sóla, sbor a orchestr

Prameny:

Ukázky: